Materiál pro pochopení

„Když posloucháme, jak někdo mluví, nebo když si přečteme stránku nějakého tištěného materiálu, mnoho z toho, o čem se domníváme, že čteme nebo slyšíme, nám dodává naše paměť. Přehlížíme tiskové chyby, protože si představujeme správná písmenka, ačkoli vidíme nesprávná; a teprve tehdy si uvědomujeme, jak málo skutečně slyšíme, posloucháme-li nějaký projev nebo jdeme-li v cizině do divadla; tam nám totiž ani tolik nevadí, že nerozumíme tomu, co herci říkají, jako to, že neslyšíme jejich slova. Ve skutečnosti slyšíme za podobných podmínek stejně málo i u nás doma, jenže naše mysl, jež má větší anglické slovní asociace, dodává potřebný materiál pro pochopení při mnohem slabším sluchovém podnětu.“

(William James, Hovory k učitelům)

Čas propůjčuje důstojnost i zrůdám

"Jakže," děl starý pán, "tento kostel je pochyben a proti předpisům dobrého stavitelství? A tuto věc jsem zpozoroval až dnes!"
"Zpozoroval jste ji velice správně," pravila dáma, "avšak uhodnete, že tento můj klobouk sloužil devatero sezón jako výstřední bouřlivák? Ach, můj milý, on i bazilika se vžily, a jejich provinění se stala řádem světa. Neboť, ať poznovu dím, čas propůjčuje důstojnost i zrůdám."

(Vladislav Vančura, "Rozmarné léto")

Líčení světa

"Napsal jsem svého Gotze von Berlichingen jako dvaadvacetiletý mladík," pravil Goethe, "a o deset let později jsem užasl nad pravdivostí svého vylíčení. Nic podobného jsem, jak známo, neprožil ani nespatřil, a musel jsem tedy znát rozličné lidské stavy jen anticipací." Pak Goethe dodává tato ještě pozoruhodnější slova: "Když jsem později ve skutečnosti shledal, že svět je takový, jak jsem si jej představoval, omrzel se mi a neměl jsem již chuť jej popisovat. Ba řekl bych: kdybych s líčením světa čekal tak dlouho, až jej budu znát, byla by se z mého líčení stala persifláž."

(Gilbertová, Kuhn, "Dějiny estetiky")

Výrok

"Proneseme-li například nějaký výrok, řekl prý Konrád Froovi, jakýkoliv, může to být výrok nějakého našeho takzvaně většího nebo velkého spisovatele, abychom uvedli zářný příklad, pošpiníme daný výrok jenom proto, že se neumíme ovládat a tento výrok prostě proneseme, jenže pokud tento výrok neproneseme, neproneseme tedy vůbec nic, špiníme také, takže ať přijdeme kamkoliv a ať se podíváme kamkoliv, narážíme jenom na samé znečišťovatele, a tato pilná společnost znečišťovatelů se rozrůstá do milionů, přesně vzato, do miliard jedinců, a pokud se tím necháme otřást, je to sice otřesné, jenže s námi už vůbec nic neotřese, pro dnešního člověka je příznačné, že jím naprosto nic neotřese a on se ani ničím otřást nedá. Pokrytectví vytlačilo otřesení, otřesné se proměnilo v pokrytectví, například ti, kteří ostatními otřásali, nejsou údajně nic než ještě větší pokrytci. Dokud budeme mít co do činění se znečišťovateli, zůstane svět naprosto špinavý."

(T. Bernhard, "Vápenka")

Velká tragédie výtvarného umění

"Většinou dochází ke zmatení, protože použijeme slova ve chvíli, kdy by bylo lepší použít tvary, barvy a vztahy. Na současném umění je nejděsivější to, že pozvolna opouští řeč tvaru a barvy a přechází do normální řeči slov. To je pro mne naprosto hrůzné zjištění. Už málokdy najdete lidi, kteří dokážou sdělit svůj vnitřní zážitek beze slov, kontextů a ikonografií, které luštíme slovně. To je velká tragédie výtvarného umění."

(J. Róna, z rozhovoru v časopise A&A, únor 2011)

Psaní dopisů

"Teď už jsem Vám tak dlouho nepsal, paní Mileno, a také dnes píši jen díky náhodě. Omlouvat bych své nepsaní vlastně nemusel, víte přece, jak nenávidím dopisy. Všechno neštěstí mého života - to nechci naříkat, chci učinit jen všeobecné zjištění - pochází, vezme-li se to tak, z dopisů, nebo z možnosti psát dopisy. Lidé mě sotvakdy podvedli, ale dopisy vždycky, a také ne cizí, nýbrž moje vlastní. Je to v mém případě zvláštní neštěstí, o kterém nechci dále hovořit, ale zároveň neštěstí všeobecné. Snadná možnost psát dopisy nutně vnesla - viděno čistě teoreticky - do světa strašnou rozervanost duší. Vždyť je to styk s přízraky, a sice nejen s přízrakem adresáta, který se člověku vyvíjí pod rukou v dopise, jejž píšeme, nebo dokonce v řadě dopisů, kde jeden dopis potvrzuje druhý a může se na něj odvolat jako na svědka. Jak se jen přišlo na nápad, že lidé se spolu mohou stýkat prostřednictvím dopisů! Na vzdáleného člověka se dá myslit a blízký člověk se dá pochopit, všechno ostatní je nad lidskou sílu. Psát dopisy ale znamená obnažovat se před přízraky, na což lačně čekají. Psané polibky se nedostanou na místo určení, ale přízraky je po cestě vypijí. Touto vydatnou krmí se přece tak neslýchaně rozmnožují. Lidstvo to cítí a bojuje proti tomu; aby pokud možno vyřadilo ono strašidelné mezi lidmi a docílilo přirozeného styku, míru duší, vynalezlo železnici, auto, letadlo, to však není nic platné, jsou to zřejmě vynálezy, učiněné při pádu, strana protivníka je o tolik klidnější a silnější, vynalezla po poště telegraf, telefon, bezdrátový telegaf. Duchové nezajdou hlady, my však zahyneme."

(F. Kafka v dopise M. Jesenské)

Zázračný rabín

Do jakési židovské obce v Polsku přichází zázračný rabín, který má schopnost navracet slepcům zrak. Do Chelowky - což je jméno té obce - proudí ze všech stran lidé stižení očním neduhem - a tak se prašnou cestou ubírá také Leib Schekel. Jeho oči jsou zastíněny zeleným štítkem, v ruce drží slepeckou hůl. Potká ho známý: "Oj, Leib Schekel, oni jdou do Chelowky?" - "Ano, jdu k rabínovi do Chelowky." - "Co se jim to, chudáku, stalo s očima?" - "S mýma očima? Co by se mělo stát s mýma očima?" - "Kdyby měli oči, nechci to zakřiknout, zdravé a do stovky, proč by teď šli s holí do Chelowky?" Leib Schekel potřese hlavou: "Protože člověk by mohl, nedejbože, až do stovky zůstat hlupákem. Copak to nechápou? Až před ním budu stát, před velkým a ušlechtilým rabim, oslepnu a on ze mne udělá vidoucího."

A tak je to i s pravým uměleckým dílem. Oslňuje člověka až k slepotě a činí jej vidoucím.

(Hermann Broch, "Několik poznámek k problému kýče")

Estetický požadavek

Ale současně s tím se "estetický požadavek" omezuje na pouhý efekt, dokonce je jím přímo definován. Jestliže efekt víry spočívá v milosti spásy, která je člověku udílena jen jako logická možnost a připravenost na nekonečnou pouť duše, pak pro toho, kdo má místo víry jen důvěru ve slovo, je efekt milosti jakousi přímou odměnou, která má bezprostřední, výlučně pozemskou souvislost s jeho konáním. A nejinak je tomu v ostatních hodnotových systémech: nekonečný cíl, to vskutku estetické, iracionální, co se automaticky jeví jako pouhý "účinek" eticky dobrého jednání, jako v pravém smyslu vedlejší efekt, "bohatství" pro obchodníka, "krása" pro umělce, toto čisté iracionálno je tak povýšeno na racionální cíl: a právě v tom spočívá podstata imitačního systému, který se od původního hodnotového systému zdánlivě nijak neliší, a přesto vůči němu stojí v přímé opozici. Vždy je to systém nápodoby, ať už jde o systém finančního makléře implantovaný do systému obchodníka, o systém snobismu, který pronikl do feudální společnosti, nebo o imitační systém kýče uvnitř hodnotového systému umění, všechny jsou, byť v menším provedení, obrazem systému Antikrista.

(Hermann Broch, "Zlo v hodnotovém systému umění")