„Když posloucháme, jak někdo mluví, nebo když si přečteme stránku nějakého tištěného materiálu, mnoho z toho, o čem se domníváme, že čteme nebo slyšíme, nám dodává naše paměť. Přehlížíme tiskové chyby, protože si představujeme správná písmenka, ačkoli vidíme nesprávná; a teprve tehdy si uvědomujeme, jak málo skutečně slyšíme, posloucháme-li nějaký projev nebo jdeme-li v cizině do divadla; tam nám totiž ani tolik nevadí, že nerozumíme tomu, co herci říkají, jako to, že neslyšíme jejich slova. Ve skutečnosti slyšíme za podobných podmínek stejně málo i u nás doma, jenže naše mysl, jež má větší anglické slovní asociace, dodává potřebný materiál pro pochopení při mnohem slabším sluchovém podnětu.“
(William James, Hovory k učitelům)
