Dítě velmi dobře chápe i to, co nedokáže vyslovit, odpovídá dobře i tam, kde není schopno definovat, a nejinak je tomu i s dospělým člověkem. Pravý rozhovor mně dovoluje dospět k myšlenkám, o nichž jsem nevěděl, že jich jsem schopen a jichž jsem nebyl schopen; cítím, že sleduji neznámou cestu sebe sama a že moje řeč, k níž mne podnítil druhý, je otevřena právě pro mne.

(Maurice Merleau-Ponty, "Viditelné a neviditelné")

Je tma.

My musíme uvažovat nejen o umění, nýbrž o estetičnu celém; pak vůbec není hranice. Příklad: věta "Je tma." Je to sdělovací projev, čistě praktický, ale v té větě je všechno co chcete. Představit si ji jako součást básně? Můžeme. Všechny funkce jsou vždycky potencionálně obsaženy. Užívání a zneužívání věcí. Umění je vrcholným zneužváním věcí.

(J. Mukařovský - "Umělecké dílo jako znak")

Now hollow fires turned out to black,
And lights are fluttering low:
Square your shoulders, lift your pack
And leave your friends and go.

O, never fear, lads, naught's to dread,
Look not to left nor right:
In all the endless road you tread
There's nothing but the night.

(A. E. Hausman)

Kýč

"Kýč bych definoval takto: zatímco umění ukazuje k něčemu dalšímu, kýč chce upozornit na sebe sama, zastavit dynamiku symbolu, nahradit vyšší realitu sebou samým. Florenskij to ukazuje na následujícím příkladě. Umělec má skrze inspiraci duchovní vidění věčného života. Nemůže však najít symbol, kterým by to výjádřil, a proto namaluje neskutečně bujnou zahradu s fantastickými květy, ptáky, apod. Neukazuje zde ráj, ale nahradí jej svou fantazií. Bude se to zdát divné, když řeknu, že v teologii se kýči říká hereze. Pravý teolog ví, že to, co říká, je jen úvod k pochopení tajemství. Podstatou hereze je naopak popření tajemství."

(T. Špidlík, z knihy rozhovorů "Duše poutníka")

Touha a vášeň

Zatímco objekty touhy, jež je vždy touhou "po něčem," zotročují a zadlužují, vášeň, jež je vždy vášní "pro něco," osvobozuje a obohacuje. To je ten rozdíl. Kinetika touhy směřuje k "brát si," kinetika vášně k "dát se." Zatímco touha činí z okolí nástroj k našemu uspokojení, vášeň činí nástroj z nás: na divadle světa se jako herci stáváme nástrojem ve svých vlastních rukou.

(J. Němec: "Vášeň, touha, útěcha" In: Respekt 18/2010)

"Vše podstatné, co se mi přihází a dává mému životu báječný obsah - setkání s milovaným člověkem, pohlazení po kůži, pomoc v nouzi, měsíční svit v očích, projížďka na plachetnici po moři, radost z dítěte, mrazivý pocit z krásy - to vše se odehrává zcela mimo čas. Zda se s krásou setkám na vteřinu nebo na sto let, je totiž lhostejné. Blaženost nejen stojí vedle času, ale také ruší známost, kterou s ním má život."

(S. Dagerman: "Naše potřeba útěchy je neukojitelná")

As I sat there on the bench pondering all this, I felt increasingly bitter toward God for his continual oppressions. If he meant to draw me closer to himself and make me better by torturing me and casting adversity my way, he was imply mistaken, that I could vouch for. And nearly crying with defiance, I looked up toward heaven and told him so once and for all, inwardly.

(K. Hamsun, Hunger)

Naše duše nám nestačí

... "vyprávěl historku o třech indiánech cestujících autobusem ze západního pobřeží USA na východní. Jedou asi dva dny, když náhle - navíc uprostřed pouště - žádá jeden z indiánů řidiče, aby zastavil, že potřebují vystoupit. Řidič se diví, proč v poušti, a přemlouvá je, aby to vydrželi do nejbližšího města. Ale indián trvá na svém. Povídá: Jedeme příliš rychle, naše duše nám nestačí, kráčejí za námi pěšky a my tu na ně musíme počkat."

(z rozhovoru s A. Bajajou, Respekt 12/2010)

Čukčové

Proč se Čukčové nevystěhují ze své strašlivé země, všude by žili lépe ve srovnání s tím, jak žijí teď a co si nyní přejí. Ale nemohou; vše, co je možné, se přece děje; možné je jen to, co se děje.

(F. Kafka, z deníků)

Mecenáš Hlávka jednoho večera

Mecenáš Hlávka jednoho večera, jda do své kavárny na nábřeží, spatřil na rozvodněné jarní řece tonoucího rybáře. Starší již muž, vysláblý chladem, námahou a chudobou, zápasil marně s proudem, strháván i se svou převrženou loďkou blíž a blíže k hučícímu splavu. Přihlížející Pražané soudili, že zde, za touto hranicí, čeká nešťastníka jistá smrt. Mecenáš Hlávka však mocným rozmachem odstrčil několik škarohlídů, přistoupil k zábradlí, vyňal z kapsy hrst mincí, mezi nimiž nacházelo se i několik bankovek, hodil je tomu chudákovi a pokračoval rázným krokem v cestě do kavárny. Na okamžik se však zamyslel: byl onen obnos dostatečný? Nu, my křesťané řekli bychom si v takové chvíli: každý obnos je dostatečný, je-li podán v dobré vůli a s čistým srdcem.

(I. Wernisch, Doupě latinářů)

Kamenné roucho

Nikdo nezná pravé jméno zenového mistra, kterého nazývali Mnichem kamenného roucha. Žil sám v blízkosti Hakuinova chrámu a čas od času velkého učitele navštěvoval.
Byl osamělý a tak chudý, že dokonce nevlastnil ani mnišské roucho. Za chladných nocí pochodoval kolem své chatrče a nosil velký balvan, aby se zahřál. Proto mu místní lidé začali říkat Mnich kamenného roucha.
Později mnich zmizel. Nikdo neví, kde zemřel, ale kámen, který nosíval, stále ještě trůní před jeho chatrčí.