"Slýchá-li člověk v horském kraji, jak vítr den co den neochvějně, neproměnně přednáší stejné téma, upadne možná v pokušení na okamžik abstrahovat od nedokonalosti a radovat se nad tímto obrazem konsekventnosti a jistoty lidské svobody. Nemyslí možná na to, že jednou nadešel okamžik, kdy vítr, který nyní po mnoho let přebývá mezi těmito kopci, přišel do těchto končin jako neznámý, zbloudile a nesmyslně se vřítil dovnitř mezi průrvy, dolů do propastí, vydal tu hvízdnutí, nad nímž se téměř sám pozastavil, tu duté zabučení, před nímž sám uprchl, tu naříkavý tón, o němž sám nevěděl, odkud přišel, tu vzdych z propastné úzkosti, tak hluboký, že se vítr sám polekal a na okamžik zapochyboval, zda by se odvážil bydlet v těchto končinách, tu lyrické odevzdané hopsasa, až do chvíle, kdy poté, co se naučil znát svůj instrument, zapracoval to všechno v melodii, kterou den co den neproměnně přednáší."
(S. Kierkegaard, Opakování)
čtvrtek 11. října 2012
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
