Velká tragédie výtvarného umění

"Většinou dochází ke zmatení, protože použijeme slova ve chvíli, kdy by bylo lepší použít tvary, barvy a vztahy. Na současném umění je nejděsivější to, že pozvolna opouští řeč tvaru a barvy a přechází do normální řeči slov. To je pro mne naprosto hrůzné zjištění. Už málokdy najdete lidi, kteří dokážou sdělit svůj vnitřní zážitek beze slov, kontextů a ikonografií, které luštíme slovně. To je velká tragédie výtvarného umění."

(J. Róna, z rozhovoru v časopise A&A, únor 2011)

Psaní dopisů

"Teď už jsem Vám tak dlouho nepsal, paní Mileno, a také dnes píši jen díky náhodě. Omlouvat bych své nepsaní vlastně nemusel, víte přece, jak nenávidím dopisy. Všechno neštěstí mého života - to nechci naříkat, chci učinit jen všeobecné zjištění - pochází, vezme-li se to tak, z dopisů, nebo z možnosti psát dopisy. Lidé mě sotvakdy podvedli, ale dopisy vždycky, a také ne cizí, nýbrž moje vlastní. Je to v mém případě zvláštní neštěstí, o kterém nechci dále hovořit, ale zároveň neštěstí všeobecné. Snadná možnost psát dopisy nutně vnesla - viděno čistě teoreticky - do světa strašnou rozervanost duší. Vždyť je to styk s přízraky, a sice nejen s přízrakem adresáta, který se člověku vyvíjí pod rukou v dopise, jejž píšeme, nebo dokonce v řadě dopisů, kde jeden dopis potvrzuje druhý a může se na něj odvolat jako na svědka. Jak se jen přišlo na nápad, že lidé se spolu mohou stýkat prostřednictvím dopisů! Na vzdáleného člověka se dá myslit a blízký člověk se dá pochopit, všechno ostatní je nad lidskou sílu. Psát dopisy ale znamená obnažovat se před přízraky, na což lačně čekají. Psané polibky se nedostanou na místo určení, ale přízraky je po cestě vypijí. Touto vydatnou krmí se přece tak neslýchaně rozmnožují. Lidstvo to cítí a bojuje proti tomu; aby pokud možno vyřadilo ono strašidelné mezi lidmi a docílilo přirozeného styku, míru duší, vynalezlo železnici, auto, letadlo, to však není nic platné, jsou to zřejmě vynálezy, učiněné při pádu, strana protivníka je o tolik klidnější a silnější, vynalezla po poště telegraf, telefon, bezdrátový telegaf. Duchové nezajdou hlady, my však zahyneme."

(F. Kafka v dopise M. Jesenské)

Zázračný rabín

Do jakési židovské obce v Polsku přichází zázračný rabín, který má schopnost navracet slepcům zrak. Do Chelowky - což je jméno té obce - proudí ze všech stran lidé stižení očním neduhem - a tak se prašnou cestou ubírá také Leib Schekel. Jeho oči jsou zastíněny zeleným štítkem, v ruce drží slepeckou hůl. Potká ho známý: "Oj, Leib Schekel, oni jdou do Chelowky?" - "Ano, jdu k rabínovi do Chelowky." - "Co se jim to, chudáku, stalo s očima?" - "S mýma očima? Co by se mělo stát s mýma očima?" - "Kdyby měli oči, nechci to zakřiknout, zdravé a do stovky, proč by teď šli s holí do Chelowky?" Leib Schekel potřese hlavou: "Protože člověk by mohl, nedejbože, až do stovky zůstat hlupákem. Copak to nechápou? Až před ním budu stát, před velkým a ušlechtilým rabim, oslepnu a on ze mne udělá vidoucího."

A tak je to i s pravým uměleckým dílem. Oslňuje člověka až k slepotě a činí jej vidoucím.

(Hermann Broch, "Několik poznámek k problému kýče")