Kýč

"Kýč bych definoval takto: zatímco umění ukazuje k něčemu dalšímu, kýč chce upozornit na sebe sama, zastavit dynamiku symbolu, nahradit vyšší realitu sebou samým. Florenskij to ukazuje na následujícím příkladě. Umělec má skrze inspiraci duchovní vidění věčného života. Nemůže však najít symbol, kterým by to výjádřil, a proto namaluje neskutečně bujnou zahradu s fantastickými květy, ptáky, apod. Neukazuje zde ráj, ale nahradí jej svou fantazií. Bude se to zdát divné, když řeknu, že v teologii se kýči říká hereze. Pravý teolog ví, že to, co říká, je jen úvod k pochopení tajemství. Podstatou hereze je naopak popření tajemství."

(T. Špidlík, z knihy rozhovorů "Duše poutníka")

Touha a vášeň

Zatímco objekty touhy, jež je vždy touhou "po něčem," zotročují a zadlužují, vášeň, jež je vždy vášní "pro něco," osvobozuje a obohacuje. To je ten rozdíl. Kinetika touhy směřuje k "brát si," kinetika vášně k "dát se." Zatímco touha činí z okolí nástroj k našemu uspokojení, vášeň činí nástroj z nás: na divadle světa se jako herci stáváme nástrojem ve svých vlastních rukou.

(J. Němec: "Vášeň, touha, útěcha" In: Respekt 18/2010)

"Vše podstatné, co se mi přihází a dává mému životu báječný obsah - setkání s milovaným člověkem, pohlazení po kůži, pomoc v nouzi, měsíční svit v očích, projížďka na plachetnici po moři, radost z dítěte, mrazivý pocit z krásy - to vše se odehrává zcela mimo čas. Zda se s krásou setkám na vteřinu nebo na sto let, je totiž lhostejné. Blaženost nejen stojí vedle času, ale také ruší známost, kterou s ním má život."

(S. Dagerman: "Naše potřeba útěchy je neukojitelná")