Melodie větru

"Slýchá-li člověk v horském kraji, jak vítr den co den neochvějně, neproměnně přednáší stejné téma, upadne možná v pokušení na okamžik abstrahovat od nedokonalosti a radovat se nad tímto obrazem konsekventnosti a jistoty lidské svobody. Nemyslí možná na to, že jednou nadešel okamžik, kdy vítr, který nyní po mnoho let přebývá mezi těmito kopci, přišel do těchto končin jako neznámý, zbloudile a nesmyslně se vřítil dovnitř mezi průrvy, dolů do propastí, vydal tu hvízdnutí, nad nímž se téměř sám pozastavil, tu duté zabučení, před nímž sám uprchl, tu naříkavý tón, o němž sám nevěděl, odkud přišel, tu vzdych z propastné úzkosti, tak hluboký, že se vítr sám polekal a na okamžik zapochyboval, zda by se odvážil bydlet v těchto končinách, tu lyrické odevzdané hopsasa, až do chvíle, kdy poté, co se naučil znát svůj instrument, zapracoval to všechno v melodii, kterou den co den neproměnně přednáší."

(S. Kierkegaard, Opakování)

Materiál pro pochopení

„Když posloucháme, jak někdo mluví, nebo když si přečteme stránku nějakého tištěného materiálu, mnoho z toho, o čem se domníváme, že čteme nebo slyšíme, nám dodává naše paměť. Přehlížíme tiskové chyby, protože si představujeme správná písmenka, ačkoli vidíme nesprávná; a teprve tehdy si uvědomujeme, jak málo skutečně slyšíme, posloucháme-li nějaký projev nebo jdeme-li v cizině do divadla; tam nám totiž ani tolik nevadí, že nerozumíme tomu, co herci říkají, jako to, že neslyšíme jejich slova. Ve skutečnosti slyšíme za podobných podmínek stejně málo i u nás doma, jenže naše mysl, jež má větší anglické slovní asociace, dodává potřebný materiál pro pochopení při mnohem slabším sluchovém podnětu.“

(William James, Hovory k učitelům)

Čas propůjčuje důstojnost i zrůdám

"Jakže," děl starý pán, "tento kostel je pochyben a proti předpisům dobrého stavitelství? A tuto věc jsem zpozoroval až dnes!"
"Zpozoroval jste ji velice správně," pravila dáma, "avšak uhodnete, že tento můj klobouk sloužil devatero sezón jako výstřední bouřlivák? Ach, můj milý, on i bazilika se vžily, a jejich provinění se stala řádem světa. Neboť, ať poznovu dím, čas propůjčuje důstojnost i zrůdám."

(Vladislav Vančura, "Rozmarné léto")

Líčení světa

"Napsal jsem svého Gotze von Berlichingen jako dvaadvacetiletý mladík," pravil Goethe, "a o deset let později jsem užasl nad pravdivostí svého vylíčení. Nic podobného jsem, jak známo, neprožil ani nespatřil, a musel jsem tedy znát rozličné lidské stavy jen anticipací." Pak Goethe dodává tato ještě pozoruhodnější slova: "Když jsem později ve skutečnosti shledal, že svět je takový, jak jsem si jej představoval, omrzel se mi a neměl jsem již chuť jej popisovat. Ba řekl bych: kdybych s líčením světa čekal tak dlouho, až jej budu znát, byla by se z mého líčení stala persifláž."

(Gilbertová, Kuhn, "Dějiny estetiky")

Výrok

"Proneseme-li například nějaký výrok, řekl prý Konrád Froovi, jakýkoliv, může to být výrok nějakého našeho takzvaně většího nebo velkého spisovatele, abychom uvedli zářný příklad, pošpiníme daný výrok jenom proto, že se neumíme ovládat a tento výrok prostě proneseme, jenže pokud tento výrok neproneseme, neproneseme tedy vůbec nic, špiníme také, takže ať přijdeme kamkoliv a ať se podíváme kamkoliv, narážíme jenom na samé znečišťovatele, a tato pilná společnost znečišťovatelů se rozrůstá do milionů, přesně vzato, do miliard jedinců, a pokud se tím necháme otřást, je to sice otřesné, jenže s námi už vůbec nic neotřese, pro dnešního člověka je příznačné, že jím naprosto nic neotřese a on se ani ničím otřást nedá. Pokrytectví vytlačilo otřesení, otřesné se proměnilo v pokrytectví, například ti, kteří ostatními otřásali, nejsou údajně nic než ještě větší pokrytci. Dokud budeme mít co do činění se znečišťovateli, zůstane svět naprosto špinavý."

(T. Bernhard, "Vápenka")

Velká tragédie výtvarného umění

"Většinou dochází ke zmatení, protože použijeme slova ve chvíli, kdy by bylo lepší použít tvary, barvy a vztahy. Na současném umění je nejděsivější to, že pozvolna opouští řeč tvaru a barvy a přechází do normální řeči slov. To je pro mne naprosto hrůzné zjištění. Už málokdy najdete lidi, kteří dokážou sdělit svůj vnitřní zážitek beze slov, kontextů a ikonografií, které luštíme slovně. To je velká tragédie výtvarného umění."

(J. Róna, z rozhovoru v časopise A&A, únor 2011)